Odvrácená strana měsíců na Erasmu

Člověk se nesmí nechat zmást fejsbůkem. Na něm totiž není vidět realita, ale jen vyňuňané fotky z dokonalých večírků, dokonalých výletů, dokonalých dovolených a dokonalých pracovních dní, kdy není třeba pracovat zas až tak moc. Mezi těma ňuňu fotkama (případně fotečkama....argh) samozřejmě tvoří docela značnou a občas i otravnou část fotky lidí, co jsou zrovna na nějakém zahraničním studijním pobytu. Fotky z výletů, fotky z večírků, fotky z grilování, fotky z válení se u vody, fotky z degustace místních alkoholických nápojů, fotky z místních restaurací. Společně s tisíci nadšenými komentáři spoluerasmáků, které dotyčný po odjezdu domů velmi pravděpodobně neuvidí do konce svého života a třeba mu ani nebudou chybět. To je taková ta světlá stránka věci...spoustu nových lidí, se kterými je možno se kamarádit, fotit a vůbec. Potíž je, že těch lidí je občas tolik, že u spousty z nich víte, odkud pochází, jak se jmenují (případně kolik mají sourozenců, jestli mají psa a jaký je jejich názor na Evropskou unii, chodíte-li s nimi na hodiny konverzace...žádný, pokud nepochází ze země EU :)) a konec. Spoustu nových známých a možná žádní přátelé. Nebo máte kliku a kamarády, co vás zachrání, když na vaší koleji zrovna nefunguje pračka nebo jste si zapomněli udělat nákup na neděli a hrozí vám vyhladovění. To jsme však ještě pořád u těch rozjuchaných fotek a foteček.

Žrádýlko

V půlce června mě taky navštívla rodičovská delegace. Přivezli mi kolo (!!!!!!), basu piv, balík kofoly, kilo zelí, sklenici sušených hub a lahev slivovice. Díky kolu se teď konečně cítím jako právoplatný obyvatel Hajzlberku, protože když chci, nejsem odkázaná na hromadnou dopravu. Přes týden nemá chybu, ale nedělní jízdní řád musel vymyslet opravdu velkej... chytrolín. 

Český proviant měl úspěch, zejména ten tekutý, zvlášt potom, co jsem na multikulti večeři severoatlantické aliance seznámila ostatní s českým (a slovenským...a čím ještě??? Víte někdo? Já ne a ráda bych.) konceptem pití panáků do obou nohou (případně pánové ještě do třetí nohy). Takže až o tom někde budou básnit americký hipstři, víte, odkud vítr vane. :) Úspěch jsem završila tím, že jsem zbytek sušených hříbků věnovala kanadsko-čínskému kamarádovi, který si potrpí na dobré jídlo. Než jsem odjela, stihl je prý už vyzkoušet a ještě mi několikrát poděkoval, že prý tak dobré houby v životě nejedl. Tak jsem ho pozvala do Čech, že vyrazíme na houby. 

Výlet domů

Tak jsem krapítek zaspala a zlenivěla a zanedbala blogísek. Můžete mě hejtovat, ale vzhledem k tomu, že už jsem zase zpátky v Německu, nic horšího, než ošklivý smajlíci, mi stejně nehrozí... za měsíc mi to kdyžtak můžete říct osobně, protože to už se zase budu stěhovat zpátky domů.

No, měsíc jsem nic nenapsala. Červen tak nějak utekl jako voda. Oteplilo se, takže jsem se důkladně seznámila s místním koupalištěm, o kterém jsem se na asociálních sítích radši ani nezmiňovala, abych pak nedostala od státnicujících ošklivého smajlíka nebo bolestivý šťouchanec. V tu chvíli mi přišel divný německý semestr končící v červenci, jako docela dobrý nápad. V červnu se dni ještě stále prodlužují, teplota většinou stoupá a český student se hrbí u knih nebo prokrastinuje u počítače. Pak přijde letní slunovrat, začnou prázdniny...ale lup ho, dny už bude jenom kratší a brzo budou Vánoce. Červen v Hajzlberku znamená, že se hustota obležení Neckarwiese, tedy travnatého širokého břehu u řeky Neckar v centru města, asi ztisícinásobí, všichni se vyvalí na deky, klábosí, spí, učí se, grilují a prostě jsou venku. Vůbec mám pocit, že tu jsou lidi mnohem víc venku než v Čechách. Když je hezky, vypadá to tu pokaždé jak v Hradci, když je divadelní festival. Nejspíš to bude tím, že dost značnou část obyvatel města tvoří studenti, kteří nemají svoje gemütlich domovy, kde by si mohli lebedit a pořádat grilovačky na zahradě, takže mají potřebu se scházet a na Neckarwiese je to zkrátka nejlepší. Je to odevšud blízko a o zábavu se případně postarají drzé kachny (samozřejmě to nejsou kachny, ale nějací jiní opeřenci, jenže opravdu nemám tušení, co jsou zač).

Óda na radost... z papírové korespondence!

Jako malá jsem psala dopisy kamarádkám. Měla jsem na to růžovoučkou sadu voňavých dopisních papírů a obálek. Dostávat od nich odpovědi byla jedna z nejlepších věcí vůbec. Pak jsem taky psala dopisy a pohledy rodinným příslušníků, když jsem byla na škole v přírodě nebo na táboře. Dostávat na ně odpovědi, když jsem byla daleko od domova, bylo taky žůžo. Rodinní příslušníci měli rozum a neposílali mi na tábor každý den sedm pohledů s roztomilými kočičkami (jako jednomu otravnému chlapečkovi)...takže jsem si mohla připadat trochu dospěláčtější, stejně jako všechny ostatní děti, ale nejspíš jsme mu všichni tak trochu záviděli tu velkou každodenní hromadu pošty. 

Pak přišly mobily a e-maily, přišlo a odešlo icq, zakládaly se účty na skypu a na facebooku. I když jsem všechny tyhle internetové vymoženosti s radostí každodenně používala stejně jsem si, jako staromódní romantická duše, připadala ochuzená o papírová psaníčka. 

Ale nakonec to přišlo. Mám sice chytrý (občas taky hloupý) telefon, vedu videohovory se St. Pětěrburkem a Hradcem Králové, většinu studijní agendy vyřizuji přes e-maily a na facebooku visím, až to hezké není. Naštěstí měl někdo ten převelice geniální nápad, že bychom nedozírnou vzdálenost mezi Ruskem a Českem/Německem mohli zkrátit pomocí dopisů. I stalo se...

Zélí

Pokud tu něco podnikám skupinově, je to většinou v takové malé "euroatlantické alianci": plus mínus čtyři Američani, Španělka a já. Jeden z Američanů odlétá příští týden domů, i vyrazili jsme na večeři do místní hospody-minipivovaru, abychom se v rámci "rozlučky" pořádně napchali německými specialitami a pivem.

Jako obvykle jsem si připadala jako největší alkoholik, protože jsem z Čech zvyklá pít pivo spíš na žízeň než na chuť (protože pokud se my, Čecháčkové, chceme zřídit pod obraz, využijeme jiných, silnějších prostředků), takže moje pivo mizelo zdaleka nejrychleji ze všech. Co dělat. Když jsem vysvětlila svým spolustolovníkům, že se nepřidám k jejich objednávce hromady šnyclů pro několik osob, protože řízek si můžu doma dát víceméně v každé hospodě nebo si ho s trochou snahy vyrobit doma (připomínám, nejsme ve Vídni, takže není potřeba si hrát na telecí maso rozklepané na tenko do velikosti sloního ucha), rozhodla jsem se objednat si výběr klobás, který se podával s kyselým zelím.

Impostor syndrome

A je to tady! Jako každou středu, jako každý pátek... jsem byla ve škole/spala déle, než je společensky únosné a samozřejmě jsem se nedostala k vypouštění své nekonečné moudrosti do světa. Což nastává až dnes.

Poslední dobou jsem se tu trochu ztratila v časoprostoru a přestala jsem stíhat. Najednou to zas bylo jako vždycky, čtyři pozadí domácích úkolů, z toho ani jeden, kterej by se mi dobrovolně chtělo dělat. Spousta věcí na čtení. Povinný, sice zajímavý, leč stále povinný. Pak taky zcela dobrovolný, například The Grand Design od Stephena Hawkinga. Ano, před německou gramatikou dávám přednost knížce o fyzice pro blbce. A je to o dost zajímavější než slovesa s neodlučitelnou předponou.

(Abstinenční) příznaky ztráty internetu a "tenkrát poprvé"

Drazí a milí!

Chtěla jsem být velehustá blogerka, co publikuje své příspěvky pravidelně. Taktéž pravidelně zásobuje své čtenáře fotkami svých obědů a výletů a podobných zajímavostí. Byla jsem odhodlaná tu pravidelnost udržet aspoň měsíc...jenže vyšší princip (čti bouřka a následně poskytovatel internetu) se rozhodl, že to teda ne. Že prostě budu TÝDEN bez internetového připojení. Minulý čtvrtek sprchlo. Respektive, lilo jak z konve, hromy a blesky. Měla jsem na to z okna svého pokoje moc hezký výhled. No a toto "boží dopuštění" shodilo internet v celé budově. Zhruba pět hodin poté, co se bouřka přehnala, začaly fungovat mobilní aplikace a messengery na počítači. Bohužel, nikoliv prohlížeče (používám Chrome i Godzillu a mám tu samo i Explorer)... Zlý sen, zejména proto, že jsem potřebovala pracovat na překladu do angličtiny, což vyžadovalo spoustu pomoci od googlu. Šla jsem spát a doufala, že do druhého dne se to všechno zlepší. Nezlepšilo...a nezlepšilo se to ani za celý víkend, který jsem strávila ve Štrasburku...jiskra naděje přeskočila v pondělí večer, kdy prohlížeče fungovaly asi tak dvě hodiny. Pak přestaly a s nimi i messengery a mobilní aplikace, takže prostě naprostá paráda. Beznadějná situace trvala do čtvrtka. Od té doby tu na koleji zase žijeme neustále připojeni a opět můžeme marnit čas stalkováním svých spolužáků na facebooku/seriózní prací na velezajímavém překladu o statistických metodách/drcením silných sloves a předložkových vazeb.